Až mě andělé .......
... zavolají k sobě, nechci mít na pohřbu šumaře ...... Již dva dny se mi honí tento skvělý Fouskův text v palici. Přišel za mnou kolega, že by potřeboval zahrát pro kámošova tatínka. Říkám si proč ne, nějaký narozky zvládnu levou zadní. Volám onomu dotyčnému Jardovi a ptám se na termín. A z něj vypadlo: "Táta má pohřeb v pondělí."
Rozklepala se mi ruka s telefonem a musel jsem si dát hned panáka. Nějak mi to hlava nechtěla pobrat ..... Na chatu se mi vzápětí ozvala kámoška: Jak je? Říkám, podivně. Ona - jak to? Moje odpověď, slíbil jsem hrát na pohřbu, se sešlo s jejím: zítra má máma pohřeb. Jak podivná souhra. Smrt vždycky překvapí. V té chvíli se stává hloubání nějakého Hamleta, zda být, či nebýt, pouhou fraškou pro diváky. Je prostě konec. Už není. Jako Václav. Kolega hobojista. Dodnes to nemůžu v sobě úplně vstřebat. Hráli jsme spolu dlouhé roky a najednou nemoc a do půl roku nebyl. Nedokázal jsem mu jít ani na pohřeb. V hlavě mi pořád zněla ta otázka: "Proč zrovna on? Ve dvaapadesáti? Takovej hodnej chlap???" Dodnes jsem na to odpověď nenašel. Pokaždé když zajedu domů do Olomouce, přidávám do seznamu lidí, které jsem měl rád a které již nikdy neuvidím, nová a nová jména. Jarda, Stáňa, Bohouš ...... Děsím se otázky kámošů: "Víš co je nového?" Pravidelně následuje: "A víš, kdo ještě umřel?"
Vždycky, když hraju na nějaký akci a někdo se ptá, co piju, tak mu Peťa za mně odpovídá: "Všechno. On je jako smrt, ta si taky nevybírá". Slabá útěcha. I když nás to jednou čeká každého, nemůžu si na to zvyknout. Když něco začíná, musí to tedy taky někdy skončit. Doufejme, že existuje něco, čemu se říká posmrtný život. Vždy a znovu ve chvíli skonu někoho blízkého o tom začnu pochybovat. Ale kdo ví, třeba tam někde nahoře teď sedí a sledují, jak na ně v duchu vzpomínám a vedou mou ruku, abych nebyl příliš sentimentální.
.... Že se obávám, té neznámé pouti,
chápejte, umřu poprvé.
Na světě nechávám svou touhu a lásku,
Duše má bude bez krve ........