Chvála Bohu na výsostech ....
... a na zemi pokoj lidem dobré vůle!
Sice nevím proč, ale už víc než týden se mi hlavou honí tato parafráze na církevní hymnus "Gloria in excelsis Deo - Slávu na výsostech Bohu" ..... Kdo ví, třeba jsem se už dostal do předsmrtného stavu, kdy potřebujeme sami v sobě učinit nějaké vyrovnání, možná mě do toho stavu dostal koncert Michala Davida, či jiná bezvýznamná událost. Ať už je to jakkoliv, vnímám stále větší potřebu ze sebe dostat přepětí stavu bezmezné blaženosti! Protože, jak známo, všeho moc škodí!
Přešlo pár dalších dní a zase jsem chytřejší! Na každého jednou dojde .... Než jsem svou blaženost dostal ven mezi lidi, odešla sama. Asi prostě člověk musí občas dostat na budku, aby nedošlo k přemíře sebeuspokojení!
Přesto s cynismem sobě vlastním hledím radostně k lepším zítřkům, protože řečeno s klasikem, nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. I tak ve mně uvízlo několik pozitivních věcí, o které jsem s to, se s vámi podělit!!!!
Občas jezdím do Varnsdorfu. Ještě před třemi lety jsem jenom věděl, že existuje Šluknovský výběžek. Ze Šluknova totiž pocházel jeden z největších pacientů na ubytovně! Ale teď se sem vracím s radostí třikrát do roka. Proč? Mají tu orchestr. A občas jim chybí hoboj. Jsem jim vděčný, že jsem se s nimi potkal. Nadšení a okouzlení hudbou, je dar, který mnohdy chybí profesionálům, ale lidé hrající pro radost, jsou k nezaplacení. Díky, Bože, že jsi mi dal možnost prozřít, pochopit a prožít.
Na tento orchestr mám nádherné vzpomínky. Několik svých životních výkonů pozdního mládí jsem zde mohl vytvořit nejen díky Pepovi, starýmu dirigentskýmu psovi, ale i mladým nadějným dirigentským učňům, teď naposledy Leničce, či Jirkovi, kteří dostávají prostor k realizaci svých představ a jsouce ještě nezkaženi dirigentskou zapšklostí a velikášstvím, velmi pozitivně a mile přidávají člověku na chuti hrát. Oni se totiž, představte si to, dokonce při dirigování usmívají!!!! Jak jsem říkal, mé životní výkony - Mozart gémollka, Nedokončená od Schuberta, a já nevím co všechno. Tak proč si všichni krucinál pamatují jenom ten jeden koncert před rokem, kdy mi odpadl od hoboje korek a přestaly mi hrát některé tóny, Bohu žel, v té chvíli zrovna nejvíc frekventované a já do ticha kostela a krátké dramatické hudební pomlky pronesl: "Kurva, do prdele!" a začal profukovat klapky.
No, můžete mi to někdo vysvětlit???? Tohle si pamatují a spoustu té krásné hudební pozitivní energie, vysílané mým géniem, hned zapomenou??? A tak, jak jsem posledně říkal po třech pivech paní z kanceláře místní ZUŠ: "Vás mám tady opravdu nejradši! Vy mi vždycky dáváte peníze!", tehdy jsem se, ač jsem za to opravdu, ale opravdu, nemohl, snad po druhé v životě styděl pro ty peníze jít. Ale to víte, žízeň je silnější studu, a jak mě učil už můj kantor na LŠU (kdo by už nevěděl, Lidová škola umění - dnes ZUŠ), muzikant musí být s ostudou jedna ruka. No není na tom světě krásně? Díky, Bože, že mě držíš v mém rozletu blízko při zemi.
Zkouška před koncertem - 27. června 2010 - Varnsdorfská komorní filharmonie a usměvavý dirigent Jiří Rožeň.
Nebo onehdá, na jaře. Když se mi začaly plašit ty hormony. A já se vám, lidi, zhlídl v jedné krásné slečně, hned na to v druhé, třetí, hlava to ani nemohla všechno pobrat, marně jsem si říkal spolu se Šteindlerem - vrať se do hrobu, blbečku. Nic. V noci jsem nespal, ve dne zíral do stropu a marně dumal, jak je možný, že člověk, který již tolik let odmítá jakýkoliv projekt, spojený s jakoukoliv osobou toho jinýho pohlaví, může takhle zblbnout. Že by druhá míza??? Ale kuš, to jsou přece jenom povídačky a výmluvy zhrzených manželek, které si nedokážou přiznat, že udělaly chlapovi ze života peklo a on radši zdrhl za mladší, protože ta je tvárnější a ještě se dá vychovat!
Doufám, že se to slečny nedozvěděly a ani nedozví, neboť není nic horšího pro stárnoucího "bohéma", než uražená ješitnost a ztráta vlastní důstojnosti. To už bych se vám snad, lidi, radši ukázal v Jágrově spodním prádle! Naštěstí to mělo krátkého trvání, asi jako kdysi moje stará škodovka s vybitou baterkou v zimě. Párkrát škytla a většinou to bez kopce člověk nerozjel, nebo se muselo tlačit. Prostě takový "bu, bu, bu ... a nic". A navíc, kdo by tlačil v takovémhle vedru na pilu? Přesto, Bože, díky za zjištění, že jsem schopen ještě nějakého citu. Jenom jsi to neměl s tou jednou přehánět. Ta mi trčí v hlavě doteď. A to přeci není normální! No lidi, v mým věku? Takže ti díky, Bože, že jsi mi ponechal schopnost cítit Lásku, ale taky nadělil dostatek rozumu, abych si to zavčas logicky rozmluvil. A hlavně, díky za to strašlivý vedro, i kdyby domluvy nepomohly, tenhle hic zabíjí všechny city a probouzí jenom touhu po studené sprše a ta zase spolehlivě zabíjí vášeň. Kromě jediné. Vášně k pivu!
A poslední mé dnešní díky, ti, Bože, právem náleží za to, že jsi mě konečně nechal dopsat tento blábol, patřící do fondu zapomenutelného národního písemnictví. Měsíc nade mnou visel jako Damoklův meč - jejda, to je hezkej obrat, ten by se hodil klidně i do románu - "Luna v úplňku, visící ....." Měl jsem ale původně na mysli třicet dnů, příspěvek v blogu a svou nemohoucnost!!! Normálně, když píši, vím o čem to asi bude, ale netuším jak to skončí a jak to nazvu. Tentokrát to bylo poprvé opačně - měl jsem název, úvod a na závěr pointu. Proto to dopadlo, jak to dopadlo.
Děkuji ti Bože, za každého člověka, jeho sílu a zvrácený masochismus, který to dočetl až sem.
Taky se vám stává, že sednete na záchod a v závěru zjistíte, že tam už zase chybí toaletní papír?