Jsem prostě na roztrhání!
30. 4. 2012
To jsou fofry, to jsou nervy.
Jestli vás při čtení mého titulku napadlo, že budu řešit práci, tak jste se těsně netrefili. O co tedy jde?
Na počátku byla práce. Nakoupit, uvařit. To nejlepší ovšem bylo, v práci sníst. A co že jsem to vařil? No přece to, co mám tak rád. Čočku na kyselo, zelňačku, kapustu neboli kel, hrachovou kaši. Dal jsem si na tom záležet. Pěkně jsem to dochutil a znáte to, odleželé to chutná nejlíp.
Ha, vsadím se, že už tušíte, nedej Bože i cítíte, odkud vítr vane. Ano, v důsledku této chutné "dobře vyvážené" stravy jsem se přeměnil v továrnu na zbraně hromadného ničení, specializace - otravné plyny. Kam se hrabe nějaký sarin proti potenciálu a síle, hromaděné ve mně. Má to jednu výhodu. Už nemám hlad. Ve strachu, abych neublížil jiným, nevinným, neustále prchám na volná prostranství, aby případná tlaková vlna co nejméně poškodila okolí. Asi to brzy bouchne. Cítím to. Za chvíli mě to už jistě roztrhne. Snad bych měl ještě zanechat alespoň nějaké poselství světu. Nic mě nenapadá. Jen jedna věta se mi dere samovolně do úst. Díky Juldo. "Lidé, bděte!" téměř křičím a loučím se se životem.
11.10.2005
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář