Podle nosa poznáš kosa!
... někdy ...
Každý máme jiný cit pro vnímání okolního světa, někdy úplně normální, jindy se občas může jednat o úchylku, oproti vnímání většiny, jindy i o úchylky, patřící do psychiatrické léčebny. Záleží taky na tom, kde jsou nastaveny normy společnosti, ve které žijeme.
Mnohdy si říkám, jak dobře je, že mi nikdo nevidí do hlavy, některé myšlenky bývají značně nepublikovatelné, minimálně v neupravené podobě. Nejčastěji je mívám při cestě ranním metrem, kdy při rozhlédnutí po vagónu mám nutkání urychleně opustit tento prostor a jít radši pěšky. Je jasný, že nekoukám po chlapech, na nich nebývá nikdy nic pěkného k vidění, ale co vám to tam se mnou jezdí za ženský???? Jedna celá pokrčená, jako by teprve lezla z postele, druhá kukuč nevlídný až hanba, další totálně nasraná na celej svět, jiná ještě dospává probdělou noc. A všem do světa trčí z obličeje nepřátelský, k obraně či útoku přichystaný nos, jako hrot bajonetu rakousko-uherského pěšáka, bránícího se v zákopu u Zborova.
Honza Nedvědů kdysi zpíval, že nos jak bambulku máš, Cyráno z predmestia si ve Štrasserově textu zpíval, že si kúpi zrkadlo, bez rámu či v rámu a pak vykročí rovnou za nosom. Málokdo jsme se svým nosem spokojení. Mnohdy ale s naším nosem není spokojeno ani naše okolí, obzvlášť pak, když ho strkáme, kam nemáme, pak se nám klidně může stát, že po něm dostaneme. A co teprve když nás nos svrbí. Tam je to už téměř na jistotu.
Pánové, všimli jste si někdy, že se sebekrásnější ženě, s nejroztomilejším knoflíčkem na světě, nosánkem k zulíbání, tím šperkem její ušlechtilé tváře, jakoby tesané největším umělcem světa, může změnit v zoban útočícího orla, či supa? Stačí trošku zjitřit její city a dotknout se jejího klidu. S rostoucím napětím, které v ní vzrůstá, se zprvu malý, roztomilý čudlíček metamorfuje přes fáze - zaostření špičky, nárůst, zahnutí směrem dolů - až v onu pověstnou orlosupí zbraň, jen zaútočit a klovnout. Pak vás před proudem vzteku, výčitek či jiného napadení neuchrání ani útěk.
Díval jsem se za svitu měsíce do nejkrásnějších očí světa, vpíjel se svým pohledem do nejrozkošnější tvářičky, s nejrozkošnějším nosánkem, jaký kdy Pán Bůh stvořil. Cítil jsem potřebu říct něco krásného, něco, co by umocnilo mé pocity. "Ty máš tak roztomilej nosánek" řekl jsem zjihle a rozněžněle. Sekla bez váhání, varování a všech metamorfóz: "A ty jsi zase starej a tlustej!"
27.01.2011 15:12