Ten šéf, to je ale vůl!
To se vám předevčírem u mě už kousek před zavíračkou zastavil Martin. "Pacient" zvící rozměrů menšího traktoru, přesto povaha bodrá, kamarádská, někdy až trochu dětinská. Prošel si zběžně nové erotické časopisy, ujistil se, že v Leu ještě pořád je ta Eichmajerová, či která to tam se předvádí, najednou se zasekne, a otočí se na nás. V očích velká uraženost. Čekáme s Péťou, co z něj vypadne. Byl nesmírně rozhořčen. "Ten šéf, to je ale vůl! Co on si to vlastně o sobě myslí? Dyk on mě poslal jako na přivýdělek kamsi do prdele světa. Ty vole, málem sem to ani nenašel, jakejsi divnej podnik, všude tma, tak sem hodil zpátečku. Eště bych tam mohl spadnout do nějaký žumpy!"
Chvilku na něj koukám a říkám: "Marťo, ty pitomče, tak velká žumpa ani není, abys do ní propadl!"
A Péťa bříško, pozorujíc nás přes lahváč "zlatokrku" - gambáče dvanáctky - se tak na něj podívá a nasadí tomu korunu. "Ty vole, ty bys do tý žumpy ani spadnout nemohl. Ty bys ji maximálně zašpuntoval!"