Obrana člověka kumštýřského, zvláště pak Nohavici.
O jednom z mých oblíbených písničkářů, poetů a muzikantů nemůže být pochyb. Jaromír Nohavica mě svou zpěvnou invencí, poetikou i briskným humorem, ale, a to hlavně, citem pro naši řeč, navíc variovanou v různých krajových nářečích a patvarech, oslovuje už více než čtvrt století. Mnohokrát mi jeho písničkářství pomohlo řešit životní krize, zmatky v hlavě i milostné pobláznění.
Poprvé jsem se s ním setkal díky jeho LP Darmoděj, (Pro mladší LP = stará dobrá černá deska), plném nostalgie a citu. Poté jsem již vyhledával jakékoliv nahrávky, abych obohatil svou znalost jeho invence.
Teď mě dostihl meil (psáno 12. 2. 07) od mé přítelkyně, která velmi dobře zná mou slabost pro Nohavicu písničkáře, upozorňující na článek o jeho spolupráci s STB. Donutilo mě to zapřemýšlet, co s tím.
I kdyby to byla nakrásně pravda, čemuž odmítám věřit, nemohl bych zavrhnout dvacet pět let víry v člověka, pro něco, co nevím, co se mě „osobně“ vlastně ani nedotýká, nebo snad dokonce křičet „popravte zrádce!“. Nenechám si brát své mládí pro nějaké imaginární zrady, pletichy a intriky. Když člověk sáhne hlouběji do jeho textů, pochopí, že by jeho chyba musela být odpuštěna mnohem dřív, než vůbec nějaká mohla vzniknout. Takové myšlenky nemůže plodit „hajzl“, ale člověk nosící v sobě hluboké člověčenství.
I kdyby něco z toho bylo reálného základu, měla by snad význam tato informace před patnácti lety. Dnes už je to jen pouhý novodobý hon na čarodějnice a za senzací. Až do zničení dotyčného (viz případ Kanyza a další). Díky pokřivení našeho myšlení více než čtyřicetiletým komunistickým magorismem se někteří neustále snažíme vytahovat kostlivce z hrobů a snažíme se dokázat „ó jak my jsme lepší!“. Nakonec naši neschopnost se vyrovnat s minulostí dokumentují i mnohdy pokřivené pohledy na druhou světovou (což byla sice velká, odsouzeníhodná a také velmi poučná tragedie minulého století, ale o to právě jde. Minulého století.) Proč se radši nepodíváme dopředu a tu energii věnovanou neustálým varovným (mnohdy spíše směšným) mementům nevěnujeme budoucnosti?
Kolik z nás se nezapletlo s minulým režimem? Denně jsme ho museli dýchat, snášet, žít, každý jinak zodpovědně a jinak statečně. Při občasných disputacích o víře s lidmi ateistickými slýchám argumenty proti církvi, podepřené chybami křesťanů a církve i tisíc let starými. A byli to vůbec praví křesťané, kteří takto chybovali? Víme prd. Nevíme nic. A stejně tak nevíme nic ani o komunistickejch hajzlárnách, které se snaží neustále přerůstat do dnešní doby. Měli jsme se jich zbavit tehdy důkladně, bez těch všech kompromisů a dnes mohlo být „zameteno“.
Mám pocit, že podobné informace, jako tato, jsou vypouštěny záměrně, aby lidi dostali senzaci a mnoho špíny a černoty proto neviděli.
Nevím, jestli má někdo právo Jaromíra Nohavicu z čehokoliv vinit či soudit, Veškeré dokumenty STB jsou již dávno natolik nedůvěryhodné, že nevěřím ani prověrkám našich politiků, státníků, vysokých úředníků. Je to pouze pokračování nečisté a falešné hry bolševickejch fízlů.
Nemohu odpustit Jarkovi Jeho „viny“. Neb nejsem o ní přesvědčen. Mohu mu pouze děkovat za to, že je, čím je. Díky, pane Nohavica.
19. 2. 2007