Robert Balzar trio - Jazzový koncert
Když jsem si na minulý týden plánoval volno v práci z důvodů jarních prázdnin v Olomouckém kraji, netušil jsem, co se mi za ten volný týden všechno podaří. Prvotní důvod byl jasný, zase po dlouhé době uvidět své děti, neboť není větší radosti, než sledovat vývoj svého potomstva. Dále jsem měl v plánu ponavštěvovat miliony známých, které již tři roky více, či méně opomíjím. Ne všechno mi vyšlo podle původních představ, pár lidí jsem zklamal nedostatkem času, na někoho vybylo času více, jiné jsem musel odkázat až na příští návštěvu. A byli i tací, na které jsem si sice čas udělal, ale potom jsem jej strávil více fotkami pro blog, myšlenkami na bolavý žaludek (po absolvovaných akcích) a zpravovací pivo. Ale jedna z plánovaných akcí proběhla ve čtvrtek v Jazz Tibet klubu v Olomouci, na který mě vytáhl dlouhodobý přítel Honza - ředitel ZUŠ Žerotín v Olomouci se svou rodinou. Na programu byl koncert tria Roberta Balzara.
Přiznám se, nebyl jsem příliš obeznámen s tím, co mě vlastně čeká, neboť byl to pojem pro mě vlastně neznámý, neboť jsem českou jazzovou scénu nesledoval již několik dlouhých let. Samozřejmě, když uslyším obsazení basa, piáno a bicí, dovedu si představit, co do zvuku, jak to bude vypadat, ale jinak to bylo pro mě všechno tajemné a nové. Pro jistotu jsme zvolili příchod do klubu jazzového raději dřívější, za první, abychom vychytali dobrá místa na sezení a taky dali v klidu pivečko a kus řeči. Tam jsme měli trošičku nedostatek, strategie polohy k pódiu byla navýsost dobrá, horší už to bylo s polohou a vzdáleností k baru. Pokud byl sál poloprázdný, přísun tekutin byl v pohodě, ale sotva se sál zaplnil (a to tak, že nebylo kde již sednout), dočkat se piva byl takový malý zázrak. Holt číšnice nestíhala. Ovšem z hlediska nabídky muziky, která posléze přišla, to najednou úplně přestalo vadit.
Honza nahučel asi deset nám známých lidí, aby taky přišli na koncert, ale ve své ředitelské roztržitosti jim namluvil, že na koncertě s triem vystupuje i Dan Bárta. Ano, s pány Balzarem, Máchou a Slavíčkem opravdu Bárta spolupracoval na svých deskách (RETROPICTURE, ENTROPICTURE a ILLUSTRATOSPHERE). Navíc pánové hráli ve čtyřiadevadesátým v kapele s Billem Clintonem, co se prsil Havlovi, že umí válet ságo! A pokud skočíte na jejich stránky, kterýžto odkaz jsem vám nahoře nabídl, zjístíte, že výčet hráčských zkušeností a slavných jmen světové jazzové a hudební scény teprve začíná. Prostě už jenom při čtení člověk sklání klobouk hluboce k zemi a pánům se uctivě koří!
No, co vám budu povídat. Tahle muzika je věc, kterou je v první řadě potřeba slyšet. A taky vidět. Protože pohled na rozjeté jazzující pány je naprosto nepřekonatelný a při jednotlivých sólech zcela fascinující. Bylo vidět, jak všem třem na pódiu dělá nesmírné potěšení a radost muzicírování. Naprosto mi nevadil ani ne zcela nejlepší zvuk piána, o kterém někteří olomoučtí muzikanti tvrdí, že to už ani piáno není. Když jsem se večer po koncertě setkal se s pianistou Stanislavem Máchou, diplomaticky prohlásil, že už potkal horší. Každopádně, ať už je to piáno jakékoliv, na samotném herním projevu pána umělce to nebylo slyšet. I Jiří Slavíček za bicími dal vynikající vyrovnaný výkon, kdy bylo radost koukat, s jakou lehkostí obsluhuje svou bicí soupravu a kolikrát vytváří rytmy, které se já marně snažil alespoň spočítat.
A nakonec samotný Robert Balzar, je málo slov, které bych mohl nalézti k jeho chvále, všechna mi připadají nicneříkající a banální. Lehkost, se kterou se pohyboval po celém hmatníku svého kontrabasu, dokonalá technika pravé ruky a navíc úžasná pohyblivost a zaujetí, které z něj vyzařovalo nejen při sólech, ale i doprovodech ostatních. To se ještě Robert přiznal, že mu nedávno nástrojař zkrátil krk basy asi o tři centimetry, což samozřejmě muselo být při hraní velmi nepříjemné.Velmi svěže uvádějící Balzar nám jako obecenstvu nabídl hned dva "špeky" pro pobavení. Uváděl svou novou skladbu, která neměla ještě název a požádal přitom publikum o pomoc při jeho vymýšlení. Nevím, jestli mé pocity nějak korespondují s autorem, ale ač jsem mu svůj název nenabídl, přesto se mi do vědomí pořád tlačil pocit uvolněnosti a vnitřního tepla. Z toho vyhřezl návrh - V bahenní lázni. Pochybuju ale, že by to prošlo do dalšího kola. Jako za druhé nám nasadil brouka do hlavy, kolik že budou dělat ty tři centimetry v poloze septimy, či oktávy. Takovéto razantní zmenšení menzury přineslo p. Balzarovi při dohmatu na oktávu rozdíl jednoho a půl centimetru do mínusu. Pokud s touto změnou nějakým způsobem R. B. válčil, dokázal se z toho profesionálně vylhat, neboť na jeho výkonu to nebylo slyšitelné.
Skladby večera byly příjemně vybrané, působily dramaturgicky velmi dobře sestavené, skladby se hrály nejen od různých cizích autorů, ale i skladby Balzarovy, které mě normálně dostávaly do kolen. Na samotném koncertě se sešlo poměrně dost lidí z olomouckého kulturního života, nejvíce obsazená byla ale zřejmě právě Základní umělecká škola Žerotín. Nejenže jsem tam potkal paní Dostálovou s dcerou (vdovu po ministru kultury), několik bývalých kolegů učitelů z této školy a ředitele, který to všechno zpunktoval, ale objevil se tam dokonce i školník! Jinak mezi obecenstvem byla i herečka Ivana Plíhalová, manželka Karla Plíhala, písničkáře, Zdeněk Tichý, divadelní technik a olomoucký výtvarník a v neposlední řadě jsem se zdravil i s pianistou a skladatelem Richardem Pogodou, z dřívějších let známý jako autorská polovina tandemu Dostál - Pogoda, před pár lety spolupracující při vystoupeních s Miroslavem Horníčkem.