Carnac, Hennebont - cesta na druhý koncert.
Dnes máme další koncert. Bereme to opět s výletem. Hlavním cílem je Carnac a jeho kameny. Samý kamení. Rozpřádá se debata, o tom, jak dlouho už tady ty kameny leží, a jak to vlastně ty lidi tenkrát natahali - pět tisíc let před Kristem, zaujímám k tomu skeptický, prudící postoj. Proč by se s tím taky ty lidi vůbec tahali, že? Třeba to jenom tak napadalo z nebe, když můžou padat žáby nebo trakaře, proč by nemohly šutry. To že prý je blbost, je prý vědecky dokázaný, že .... Posílám je, pohany, do prdele. Co chcou dokazovat na nějakých těchhletěch, když to nikdo neviděl, nezaznamenal, nevyfotil, to maj lidi jenom bujnou fantazii. No byl jsem hnusnej. Fakt!
Menhirová pole v Carnacu. Většina šutrů tam byla oplocená, asi se tam chodí s průvodcem, aby nás patřičně poučil, Míra s Kamilou se vydali po stopách dávných věků, my ostatní to okoukli jenom z venčí a pak se vydali hledat něco k snědku!
Nejdříve jsme hledali něco poblíž, potom jsme se ale rozjeli k pláži. Já jsem zůstal ležet v autě (ráno jsem se horlivě léčil od bolesti pivem a cídrem a vínem a rumem v kafe, až jsem to trochu přehnal), nějak mi nebylo nejlíp, asi to bylo působení těch megalitických vlivů!
Scházíme se po hodině k další cestě, už jsem se trošku z toho zlepšil, musíme to pomalu otočit zpátky na Lorient, naši diváci nás čekají. A taky zvukař, a stejdž a celej festival! Přesto si ještě děláme malou zastávku v městečku Hennebontu. Zastavujeme pod hradbami a děláme si procházku nahoru směrem ke zdejšímu chrámu. Směrem vzhůru se vine tržiště se spoustou cetek, ale i velmi užitečných věcí. Jako třeba ten stánek s uzeniny a sýry. V něm byl takovej opravdu schopnej prodavač - řezník, stačí, že se někdo z nás nakoukl, co to tam vlastně má. A už to do nás hrne horem, dolem, tam nabízí kousek klobásky, tu sýra, nejde odolat. A pořád u toho řeční. Pak se ptá, odkud jsme, z něj vypadne, že má ženu z Bratislavy, ale dovolat se jí nejde. Chtěl ji na chvíli asi vyvětrat rozhovorem s námi. Nevím k čemu maj ty ženský mobily. Když potřebuješ, tak se holt nedovoláš!
Zahradníku, zavaž mi střevíček!
Popojdeme dál, nahoře ke kostelu, Péťa vzpomíná, že tam kdysi taky už hráli, pokoukáme a už je pomalu čas vyrazit směr koncert. Ještě se potouláme trochu po hradbách a nástup u auta. Po cestě nám uteče David, prý ještě musí koupit bretaňskou vlajku, všichni čekáme s autem před krámem a nic. Jenom tam cosi pořád řeší s prodavačkou, (mimochodem velmi šikovnou), chytám nerva, abysme přijeli včas. Nerad dorážím na hraní na poslední chvíli. Naštěstí už je jeho vyjednávání u konce, tak můžeme konečně vyrazit do Lorient.
Jinak ještě, s tím Davidem jsem si vzpomněl, u toho řezníka koupil domů nějaký sýry. Určitě neprohloupil, protože byly opravdu vynikající, jenom potom musel celou cestu poslouchat škádlení zbytku posádky, kdy že ho dá do placu. A sýr zatím klidně odpočíval nahoře v polici nad řidičem a zrál, a zrál, a zrál. Podle vůně v závěru cesty musel být v pravdě fajnový. Málem do toho placu odešel sám! Chodil jsem k němu potají ňufat. Ale neuždibl jsem!!! ;oD
Hradební brána v Hennebontu