Carnac
Pohled do nitra dolmenů - starověkých kamenných hrobek
Mekka megalitické kultury, takto přirovnávají mnozí francouzský Carnac k poutnímu místu islámského světa. Počátky Carnacu lze hledat v mlhách dávnověku. Pozůstatky sídliště svědčí o přítomnosti člověka již v době paleolitu, přibližně 450 000 let před naším letopočtem. Soudí se, že od té doby zde žili lidé po celé období, ale žádné stopy se po nich do dnešní doby nezachovaly díky kyselosti místní půdy, která zlikvidovala veškeré pozůstatky jejich života.
Ještě z období mezolitu (do roku 4600 let před Kristem) jsou nálezy nicotné, ale stopy života jsou nalezeny na nedalekém poloostrově Quiberion a ostrově Hoedic. Zato období neolitu (4600 - 2000 let před Kristem) je na nálezy nejbohatší. Prostřednictvím těchto nálezů nám bylo vydáno největší bohatství z pozůstalosti megalitické kultury na světě. V tomto období vznikají monumentální menhirová pole, která se táhnou až v osm kilometrů dlouhých pásech o několika řadách, orientovaná severojižním směrem, nebo obrácená k západům a východům slunce ve dnech rovnodennosti. Kdysi zde bylo okolo patnácti tisíc kamenů, dodnes se jich dochovalo asi deset tisíc, snad byly postupně rozebírány místními obyvateli jako stavební materiál. Dnes jsou megality ohroženy přirozenou erozí, od nenechavých a neukázněných turistů jsou některé lokality chráněny ploty, a zpřístupněny veřejnosti pouze s průvodcem.
kamenná megalitická pole v Carnacu
O vzniku těchto památek koluje několik zaručených teorií, jedna z nich je o vzývání Slunce. Takřka s jistotou můžeme potvrdit, že šlo skutečně o nějaký náboženský kult. Z doby, kdy se zde začali lidé usazovat, existuje spousta nálezů, potvrzujících tuto teorii: navršení dolmenů, sloužících jako hroby (nálezy zbytků lidských kostí), kumulace nálezů šperků, keramiky, zbraní, nářadí i potravin, obětiště ... Stejně tak i řady menhirů jsou výtvorem kultury, věnující se zemědělství a chovu zvířat. Podle všech předpokladů je tento kult spojen s hovězím dobytkem a existoval až do rané křesťanské éry, což může zdůvodnit svěření ochrany města do rukou Svatého Cornela (Saint Cornely - patron dobytka).
jeden z osamělých menhirů na kenných polích v Carnacu
A konečně, poslední pozůstatky dávné minulosti Carnacu pocházejí z římských dob, z doby jejich invaze do Galie. Jedná se o datum položení základů vily v Bosséno, která má mnoho styčných bodů s jejich architekturou. Celkem více než 150 archeologických nalezišť, to je ta největší devíza, kterou má Carnac a jeho muzeum ve vínku.
V novodobějších dějinách města i celého regionu hraje významnou roli pomoc Velké Británie proti nájezdům barbarů, kteří vycítili oslabení ochrany regionu po odchodu římských vojsk. Ruku v ruce s vojenskou ochranou přicházejí i irští mniši se svatým Columbanem a postupně získávají vliv nad celým územím. Zakládají malý klášter na jižním úpatí homole, nazvané po svatém Michalovi. Počátky středověkého města Carnac pocházejí z této doby a jeho základy byly vybudovány na malém kopci nedaleko kláštera v Butte (dnes Carnac).
oplocená kamenná megalitická pole v Carnacu
Pro Morbihan přichází poměrně klidné období, rozkvět menších osad, který brzdí pouze příchod morové rány a pirátství, což některé vesnice nepřežijí. Největší událostí je přistání migrantů royalistů v roce 1795 na pláže St Légenèses a Columba. Přistěhovalci ovlivnili celou tehdejší populaci, stahovaly se zde i velké skupiny, to vše v režii Georgese Cadoudala. Celé území více méně stále ještě živí zemědělství a hospodaření na farmách s poměrně nízkým výnosem. V této době se zakládají první soliska, která pomáhají obyvatelům alespoň trochu udržet nízkou životní úroveň. Soliska sloužila k extrahování soli na konzervaci potravin.
Počátkem roku 1863 se objevuje zájem archeologů a akademických pracovníků z vysokých škol o zdejší kamenné útvary a megalitická naleziště. Díky tomu postupně dochází k rozvoji Carnacu a zájem se postupně přenáší i na obyčejné turisty a cestovatele, kteří šíří známost lokality po celém světě. A to už je jenom krok ke vzniku akciové společnosti "Carnac Plage", a vytvoření celého komplexu zázemí v blízkosti pláže.
Ve dvacátém století tento vývoj pokračuje a z původně provinční zemědělské oblasti se stává vyhledávaným turistickým centrem Bretoně. S nástupem rozvoje cestovního ruchu se na prosperitě kraje výrazně zvyšuje podíl stavebnictví, obchodu a ubytování. Zato zemědělství jde do postupného útlumu. Když byl v roce 1901 železnicí propojen Quiberion s Auray, zájem o Carnac se ještě zvyšuje. Během let si Carnac vysloužil pověst přímořského letoviska s unikátním ovzduším, klimatem i kulturním dědictvím.
kamenná megalitická pole v Carnacu