den odpočinku
Když jsme se po koncertě sbalili, bylo už něco k jedenácti večer, počasí ulijákovaný, i když, to nejhorší, co jsme zchytali na pódiu, jako by zázrakem pominulo, dostali jsme doporučenou jednu kapelu hrající kousek od nás ve stanu. Ten stan byl spíš velkej plátěnej hangár a uvnitř hrála kapela Hiks, která by se dala trošku srovnat s našema Kabátama co do její tamní popularity, akorát do té řežby ještě pištěla na bombardy a tak. Docela nářez. Fakt!
Bolí mě nepředstavitelně záda, proto po příjezdu utíkám všem do auta spát, třeba mi měkká sedačka pomůže. Udělal jsem samozřejmě chybu, zdravé jádro paří s Branama až do pěti do rána, kdy mě Péťa vyděsí v autě, prý ať s ním jdu ještě popít. No, jak jsem se lekl, když zabušil na dveře, zklidněná záda se škubla ještě víc a do rána jsem už neusnul. Z toho je aspoň vidět poučení, že se člověk nemá stranit kolektivu!
Sluníčka jsme moc neužili, ale moře bylo vzrušující. Pevnůstka, zalitá přílivem rovněž.
Lezu z auta jako první, už je ráno, moc jsem toho nenaspal, ale to ostatně celou dobu.. Po třech hodinách se pravidelně budím, nacpu se práškama, usnu další dvě hodiny a konec. Pak už to nejde. Ležet bolí, sedět bolí, hlavně mě to šíleně znervózňuje! Kouknu do kempu, no páni, to je zase bordel! To tady muselo ale vypadat. Trošku to po nich uklidím, což není ani tak z kolegiality a kámošství, ale ten čurbes byl tak velikej, že u toho bych nevydržel sedět ani já! Chvíli sedím, kouřím, piju lahvový pivo a dumám o nesmrtelnosti chrousta.
Za chvíli se to pohne u manželat, vylézá Míra s Kamilou a nabízí mi kafe. Přijímám, obzvlášť, když je i s chladičem! Ještě, že ten rum vzali sebou. V kafi je nepřekonatelný. Ve chvíli, kdy díky utlumujícím účinkům přestávám myslet na bolest, vystrkuje hlavu ze spacáku David a půjčuje mi na uši nahrávku včerejšího koncertu. Na podmínky, které jsme tam měli mi to nepřipadá zase tak špatný. Myslím, že se to celkem dá poslouchat. Další nějaké analýzy myslím není potřeba. Prostě, příště to bude ještě lepší! To už vstává Monika, oči napuchlý jak angorák a mptrojka mi do toho jejím hlasem zpívá Passion Play. Posléze i Pavlík vylézá z díry. Jenom Péťa ne. Toho vidíme až krátce po poledni.
Vlny se lámou o skálu. Tam ve Fort Blocque.
Den trávíme v poklidu. konečně přestalo pršet a vylezlo na chvíli sluníčko. Plaváček s Davidem opět drhnou o sto šest písničky na zítřejší koncert. Už jsme z toho celí zpitomělí, tak popadneme cider a utíkáme raději k moři. Je krásné, zdvihají se vlny, paráda. Péťa hnípe ve stanu. Asi je mu blbě! Cha! To má za tu pátou ráno!!! Já mu dám bušit na mně! Teď mu "permoníci" buší v hlavě za mně! Dobře mu tak!
Večer jedeme nakoupit, Monika vyrábí vynikající krabí salát, žereme všichni, jako by to bylo naše poslední. Jídlo. Před západem slunce se jdeme ještě projít na pobřeží na zdejší hradby, ten západ slunce se nedá popsat. Tam se musí být. U srdce mě chytá nostalgie. Že by to dělala ta romantika? Nebo to červený a bílý víno a cídr a .....
Závěr večera je jako vždy ve stejném scénáři: kytara, víno, pokec do čtyř do rána. Manželata už z nás musí mít hlavu jako škopek. Dožijí konce výletu?
Pár videí z YouTubu pro vykreslení atmosféry na festivalu v Lorient najdete na tomto odkazu:
Stopy v písku -Ecce homo! Quo vadis?