Druhý koncert.
Ve čtvrt na devět přijíždíme do "vilidž". Jsem krapet nervózní, vždycky mám radši klid na přípravu před hraním, celé roky jsem se snažil být na koncertě s předstihem, udělat si klídek, kafíčko, cigáro, rozmočit strojek, dát pár tónů, ujistit se, že mi to hraje a pak v klidu očekávat začátek. Takhle mi to připadalo natěsno, ale nikdo to neřešil, tak jsem taky nechtěl prudit. Nakonec se ukázalo, že bych byl stejně za blbce, předchozí francouzští "šanzóni" byli k nezastavení a užívali si svých patnáct minut slávy přesčas. Nebylo to zase tak špatný, u piva se to dokonce dobře poslouchalo, kromě zpívající harmonikářky a kytaristy byl hlavní postavou takovej kašpar s podivným basovým nástrojem, vyrobeným z lavóru. A na něm měl nataženou jednu "strunu" - ocelový lano a hrál na to v pracovních rukavicích. Prostě magor!
podivná basa z lavóru v rukách nebezpečného francouzského šanzonového šílence
francouzský šanzon v podání naší "předkapely"
O půl desáté je to už asi přestalo bavit, takže jsme mohli rychle nazvučit a v deset začal náš druhý koncert. Počasí tentokrát vydrželo bez větru a dokonce během první půlky ani neprší, takže i lidi jsou venku spokojenější. Hraje se nám příjemně, jenom kdybych krucinál viděl líp na ty noty. Co se dá dělat, občas to zimprovizuju, ale jde to, stejně nikdo neví, jak to má vypadat, a přiznejme si to, občas ani já ne. David to zase nahrává, tak jsem zvědavej, jaký to bude, až si to v klidu poslechnu. Pocit mám zatím dobrej. Když se nám takhle podaří i druhá půlka, tak není co řešit. Jdeme na pauzu, prostor dostává zase Plaváček s Davidem.
Jull Dajen v akci. Na první fotce já, za mnou David, prostřední fotku okupuje Monika a na třetí fotce je Péťa s Pavlíkem.
Duo P+P (Plaváček+Pytlík) dobývá bretaňské publikum.
Pánové dohráli, my jsme dopili a přišla opět výměna stráží. Začneme hrát druhý set, pohoda, klídek - a najednou je všechno nějaký divný, ještě že písnička už končí. Co se to děje? A už je to tady. Peťovi rupla struna. Jako by to v tu neděli přivolal.
V: "Kurňa, Davide, co dáme? Pamatuješ si něco bez Péti?"
D: "?!?"
V: "No třeba, já nevím, ty Passion Play?"
D: "?!?"
V: "Nebo víš co, serem na to, co takhle Večernici? Včera jsme ji hráli v kempu! No tu od Mišíka. Jak to začíná: tá da dyda tá dá dý dá ... Kurňa co? Že nevíš mezihru? Přece Cé, Gé, Ámoll, Ef dur, Dédur, Démol, E e móooll, Aámoll. Fakt ne? Tak mi puč kytartu, já to zkusím. Mončo, jedem Večernici. Pavle jo? Hraješ předehru!"
P: "Ježíš, jak to začíná??? Já už nevím."
V: "Ná, na ny na ná ná ..."
P: "Jo, tak jedem!"
No lidi, drama, co vám mám povídat. Do toho Davidova kytara, ta má úplně úzký krk, co byste taky chtěli od džamba, že, no jo, jenomže mě se tam nechtěly vlízt prsty, ale už hrajem, Monika v duchu pátrá po textu, ze zadu ji zachraňuje Míra, ten jí ho napovídá. No prostě bomba!
Pomáhám Monice ze všech sil. Dobře to dopadlo. Dohráli jsme do konce! "The Czech Love Song" jak to trefně uvedla Monika před výstupem.
Vrchní "našepkávač" Míra - Láska je jako krásná loď, která ztratila kapitána ......
Peťovi se podařilo nandat strunu, všechno mohlo běžet dál jak má. Závěr patří mistrům a o půl dvanáctý se loučíme s publikem a pomalu balíme. Tentokrát na nás mysleli s večeří, každej nafasujeme pivo a jakousi rejži s párkem, poněkud sice divná kombinace, ale sníst se to dá. Padá z nás ze všech napětí sedíme, pijeme, kouříme a je nám dobře. Pak se zvedáme a odjíždíme do campu. Monika se bouří, chtěla ještě zůstat, koketuje totiž s výčepním a jedním zvukařem, do toho jí pouští Metallicu, nikam nechce, začíná být protivná. Ale kdo ví, co za tím je, po koncertě skoro nejedla, šťourala se v mobilu a měla divně smutný oči., asi ji něco trápí. A tak nám to dává všem jak se patří vyžrat! Hysterie nejvyššího stupně!
Chvíli ještě sedíme u stanu, Monika demonstrativně odchází spát směr k moři na pláž pod širák. Třeba ji chladný mořský vzduch trochu zklidní. Pomůže to? Bude ráno moudřejší dnešního večera?
A tak jsme tedy hráli, celý koncert dokumentovala Kamila, jediný nehrající a tedy rozumný element tohoto výletu.