Návrat.
Katedrála v Remeši.
Další neskutečný zážitek. Zapínám mobil, po Mont Saint-Michel jsem jej vypnul, neboť baterka již po tom nevšedním zážitku prokazovala stav infarktu a doufal jsem, že se na Remeš ještě trochu vzpamatuje. V tu ránu mi začne mobil vyzvánět jako o pouti, hrnou se na mě SMSky s přáním k svátku. Úplně jsem zapomněl. V té dálavě mě to dojímá téměř k slzám. Díky vám, přátelé. A dokonce si vzpomněly i děti.
Procházíme se okolo katedrály, vnímáme její mohutnost a co teprve, když půjdeme dovnitř. Úžasný pocit. Zapalujeme svíčky za šťastný návrat, já se jdu projít sám v klidu okolo. Když se blížím k oltáři, zaslechnu hudbu. Barokní. A všechno sólo hoboj s orchestrem. Jako na objednávku. Vivaldi, Telemann, Bach ... Ve chvíli, kdy medituji pod vitrážemi Marca Chagala, se ozve Adagio, druhá věta koncertu c moll od Benedetta Marcella a já mám slzy dojetí na krajíčku znovu.
Scházíme se před kostelem a jdeme najít nějakou kavárnu s výhledem na Remešský "monument", abychom rty své v pivu, či jiném lahodném moku smočili. Daří se nám to a neznám nic lepšího, než pivo a kafe ve stínu Remešské katedrály. Točí Amstel. Konečně zase trochu normální pivo. Už se těším, jak si doma uvařím pořádný kotel obyčejnýho turka a dám k tomu to naše milovaný pivečko. V srdci cítím podivné rozechvění z toho, že už to všechno končí. Budou mi scházet. Syčáci! Všichni!!!